Obecně nařízení vlády 484/2006 Sb. rozděluje pravidla pro jednotlivé dálniční známky podle hmotnosti vozidla a podle toho, zda se jedná o samostatné vozidlo nebo o jízdní soupravu. Co se rozhodující hmotnosti týče, jedná se o tzv. největší povolenou hmotnost (dříve nazývanou jako „celková hmotnost“). Tento údaj lze snadno nalézt v technickém průkazu vozidla. Pro jednotlivé vozidlo tedy bude rozhodující právě tento údaj z technického průkazu a podle tohoto údaje se určí i dálniční známka.
Ohledně jízdních souprav panují nicméně určité nejasnosti. Shora uvedené nařízení uvádí, že pro účely soupravy je rozhodující největší povolená hmotnost soupravy. Otázka ale zní, zda největší povolenou hmotností soupravy je takový údaj uvedený v technickém průkaze (dále jen jako „teoretická“) anebo „skutečná“ největší povolená hmotnost soupravy, tedy součet největší povolené hmotnosti auta a největší povolené hmotnosti přívěsu.
Je jasné, že skutečná nesmí být nikdy vyšší než ta teoretická, právní předpisy ale nedávají žádnou odpověď na to, z jakého údaje se vychází, pokud je skutečná nižší než teoretická. Podle mého názoru není důvod pro to, aby se nevycházelo ze skutečné, pokud je nižší než teoretická. Nejlépe se to popíše na překladu.
Řekněme, že největší povolená hmotnost vozidla je dle TP 2 400 kg. Dále řekněme, že největší povolená hmotnost přípojného vozidla je 1 000 kg. Prostým součtem by měla být největší povolená hmotnost soupravy 3 400 kg. Pokud by však podle TP auta byla největší povolená hmotnost soupravy 3 600 kg, znamenalo by to zásadní změnu v posuzování toho, jakou dálniční známku je na soupravu potřeba, neboť hranice je 3 500 kg. Jak jsem shora uvedl, není podle mě důvod brát vyšší údaj, když v součtu vychází největší povolená hmotnost nižší. Řidič by si tedy měl sečíst údaje z technických průkazů a podle toho si pořídit dálniční známku.
Závěrem je třeba ještě probrat otázku, zda existence samotného tažného zařízení má nebo nemá vliv na to, jakou dálniční známku je třeba si koupit. Logika říká, že samotné tažné zařízení nijak neimplikuje fakt, že by řidič měl povinnost zohledňovat největší povolenou hmotnost soupravy v případě, kdy fakticky nemá připojený přívěs, ale má tažné zařízení. Objevily se případy, kdy policisté nebo celníci trvali na tom, že existence samotného tažného zařízení bez fakticky připojeného přívěsu znamená automatickou povinnost zohledňovat největší povolenou hmotnost soupravu.
Takový závěr ale nemá oporu v zákoně a vznikl z toho, že u tachografů právní úprava počítá s tím, že stačí mít byť jen tažné zařízení. To plyne ze zvláštní dikce předpisů týkajících tachografů, pro dálniční známky to ale neplatí, neboť dikce shora uvedeného nařízení je jiná. Z toho plyne, že u dálniční známky je rozhodující skutečný stav, tj. kolik vozidel je v soupravě a nikoli to, zda vozidlo má tažné zařízení nebo ne.